Italština trochu jinak aneb Rodinný jazykový koutek

Vlasta Klekerová - výuka italštiny, korektury, překlady - Litoměřice a okolí

Friuli Venezia Giulia

Navštivte: Aquileia

 Vřele doporučujeme!

 

 

Aquileia


V půvabné zemi furlandské na severu Taliánska, deset kilometrů od moře, v nížině Friuli, narazíš, poutníče, na malou vesnici.

Nenech se oklamat její velikostí, neb je vskutku malá, ni pokojnou krásou ticha, jež na všem leží... Pozdrž se tu dva tři dny a věz, že nikdy nezapomeneš!

Toto místo zove se Aquileia a kdo z vás šťoural se kdy trochu ve vědách historických, ťukne se teď do čela! To jméno kdys znamenalo moc – znamenalo moc a slávu Římanů. A nejen to, na tomto místě se o něco později v těžkých bolestech rodilo křesťanství, víra tvých otců, poutníče!

Ale co dím, poutníče, ti už dnes přece, přece nejsou k vidění... - tys vážený občan, milý čtenář, divák, návštěvník, vážený a milý zákazník, Klient mezi klienty 21. století naplněného slevami až po okraj!

No to je fuk, časy se mění, lidé jsou pořád stejní. Ti z vás, kdo rádi naslouchají velkým příběhům minulosti, budou v Aquilei zcela uspokojeni. Každý kamínek tu vypráví...

_________________________________________


Stručná historie:

Aquileia, jedno z archeologicky nejzajímavějších míst Itálie, se nachází v jižní části Furlanské nížiny nedaleko široké laguny přístavu Grado. Římský senát rozhodl o založení pevnostního města v roce 181 před Kristem. Místo bylo vybráno pro svou strategickou polohu – mohlo sloužit jako vojenská základna pro výpravy do Istrie a Illyrie a zároveň kontrolovat Julsko-Karnské Alpy. 
Město mělo pravoúhlý půdorys (podle vzoru římských táborů) a bylo rozděleno na čtvrtě souběžnými a na sebe kolmými cestami.

Aquileia ovšem nezůstala jen vojenským městem, brzy se zde začal rozvíjet obchod, především se železem a zlatem.

Od dob císaře Augusta se město stává důležitým obchodním centrem, a to především díky své poloze mezi dunajským a středozemním regionem.

Aquileia ležela ve velmi úrodné nížině a protékala jí splavná řeka  Natissa, která tehdy ústila do Jaderského moře. Sloužila jako velmi účinné spojení se severními oblastmi (až střední Evropou).

Lodě kotvily v aquileiském říčním přístavu a přivážely ponejvíce stavební materiál (kameny z Istrie, mramor z Řecka a severní Afriky), zatímco istrijské produkty (víno, olivy, vlna aj..) byly vyváženy.
Pozemním obchodem získávalo pak město železnou rudu, dobytek, dřevo, otroky, ale i surový jantar dovážený až z dalekého Baltického moře.

V Aquilei se rozšířilo několik řemeslnických oborů: byly tu dílny na výrobu mozaik, sochařské dílny (mramor), keramické a sklářské dílny. A také zemědělství se tu dařilo, zejména pěstování obilí a ovoce (především hrozny pro výrobu vína).

Populace města měla kosmopolitní charakter a podle odhadů čítala na sklonku římské říše 70 až 100 000 obyvatel a patřila k největším městům říše.

Aquileia pak sehrála více než významnou roli při šíření křesťanství. Ve 4. století zde vznikla „matka všech bazilik“, podle které byla odvozována výstavba bazilik novějších (podrobněji viz níže). Aquileia byla také později oficiálně vybrána za sídlo patriarchy, který měl velký vliv na historii regionu.

Vpády barbarů v následujících stoletích způsobily úpadek Aquilei. Až v jedenáctém století se na krátký čas vrátilo období prosperity – především díky patriarchovi Poppo (1019-1042), který nechal na ruinách staré baziliky postavit novou.

Od roku 1420 se Aquileia na krátký čas dostává do područí Benátské republiky a mezi lety 1509 až 1918 je součástí Rakouské monarchie. Její význam slábne a slábne... v současnosti je Aquileia nevelkou zemědělskou vesnicí.

 

Aquileiská bazilika:

Původ tohoto skvostu Aquileie sahá na úplný začátek 4. století n. l. Podle tradice sem přinesl radostnou zvěst (evangelium) sám svatý Marek (vyslaný sv. Petrem). Setkal se zde s Ermacorem, který pod jeho vlivem konvertoval a stal se prvním knězem zdejší malé (a stále pronásledované) křesťanské komunity. Ermacora byl, spolu se svým jáhnem Fortunatem, umučen. Ve trojici s Pannou Marií jsou dnes patrony baziliky.

Jejich příběh (přioděn rouchem legendy) vyprávějí fresky v kryptě, několik relikviářů uchovává také  jejich ostatky, které jsou uctívané spolu s ostatními aquileiskými mučedníky: Ilariem a Tazianem, Felicem a Fortunatem, Crisogem, Protem a bratry Canzianiovými.

 

Období pronásledování skončilo s vydáním Ediktu milánského v roce 313. Křesťanská komunita, v jejímž čele stál tehdy arcibiskup Teodor, si konečně mohla postavit svůj kostel (mimochodem, na místě, kde dříve byla městská tržnice se sklady, obchůdky a domy).

Původní kostel (tzv. aula theodoriane) sestával ze dvou velkých paralelně vedle sebe vystavěných lodí, které byly horizontálně propojeny třetí chrámovou síní lemovanou menšími místnostmi (např. baptisteriem).

 

Teodoriánská stavba prošla radikálními změnami už v první polovině 4. století  (pravděpodobně za biskupa Fortunata). Zbytky nejstarší, severní haly jsou dnes odhaleny v kryptě.

V 9. století (za patriarchy Massenzia) prošla budova úplnou restaurací, výsledkem byl v podstatě zcela nový velkolepý chrám s půdorysem kříže (druhým velkým počinem bylo založení krypty přímo pod presbyteriem). Byla ovšem také opravena fasáda budovy, vystavěn krytý vchod, restaurováno původní baptisterium (velká kamenná nádrž, do které po schůdkách sestupovali a do křestní vody se ponořovali, ti kteří prošli obdobím přípravy na přijetí křtu), které bylo nyní propojeno s bazilikou chodbou vedoucí z takzvaného Pohanského chrámu.

Další významné úpravy přišly o dvě století později s patriarchou Popponem: byly postaveny další podpůrné zdi, nová střecha a apsida byla vyzdobena monumentálními freskami, nápodobami klasického (římského) stylu. Poppone také nechal vystavět věž se zvonem, která dnes vévodí friulské nížině (vysoká je 73 metrů).

Ve druhé polovině 12. století nechal patriarcha Voldorico z Treffenu zkrášlit Massenziovu kryptu freskami – dnes se jedná o jeden z nejvýznamnějších románsko-gotický soubor fresek v severní Itálii (zachycují scény ze života sv Ermacora, utrpení Krista aj.).

Až do devatenáctého století docházelo na bazilice k úpravám (přístavbám) menšího významu: vznikla např. kaple zvaná "dei Torriani", kaple sv. Petra nebo kaple sv. Ilaria.

 

 

Vzácnosti baziliky:

 

Nejcennějším pokladem baziliky je však nádherná mozaiková podlaha, velkolepý příklad konstatinovského umění. Jedná se o největší a nejstarší takovou podlahu v celém západním křesťanském světě. Cenná je také proto, že jejími autory byly první „svobodní“ křesťané, křesťané, kteří byli právě zbaveni strachu z pronásledování a mohli nyní konečně vyjádřit svou radostnou zvěst veřejně (její vznik je kladen do 4. století). A nutno dodat, že se jednalo o opravdové mistry svého uměleckého řemesla, odborníci jsou dnes schopni odlišit práci mistra (každý kamínek mozaiky byl pečlivě barevně vybírán, do hladka obroušen atd.) od práce umělce z dob úpadku mozaikového umění (kamínky jsou hrubší, ne tak pravidelné, jsou nahrazovány hliněnými střepy apod.).

 

Mozaika je rozdělena na deset částí (koberců), které oddělují prstence ("girali") akantových výhonků a listů. Největší takový koberec mozaiky pokrývá presbyteriář (na západní straně). Mozaika ovšem není jen přehlídkou krásných biblických výjevů, její funkce byla mnohem hlubší – jedná se totiž zároveň o katechismus v obrazech – každý obraz (ba sebemenší jeho detail) má svůj přesný alegorický význam a hovoří (především, ale nejen) o odkazu Starého zákona na život a utrpení Ježíše Krista, viz např. výpravný příběh starozákonního proroka Jonáše; časté jsou ale i zvířecí motivy, a to proto, že v dobách pronásledování nemohli křesťané zobrazovat výjevy ze života Krista přímo, ale pouze alegoricky, tak např. jeden z nejobdivovanějších výjevů, který zachycuje souboj kohouta a želvy, představuje boj božího světla a temnoty (kohout vítá nový den, želva se pohybuje v temných mořských hlubinách).

Za zmínku stojí ovšem i mozaiky v kryptě – ukázalo se totiž, že bazilika byla postavena na místě, kde původně stál dům bohatého kupce. Tento dům sloužil jako tajné shromaždiště křesťanů v dobách pronásledování (už ve 2. století!) – mozaiky jsou zde tvořeny čistě přírodními motivy (zvířata, rostliny, hojnost ovoce aj.).

 

Původní mozaiková podlaha byla objevena až v roce 1909 Rakouskými badateli, kteří po několika výzkumech odstranili vrchní popponiánskou podlahu.

 

Další vzácností této baziliky je původní dřevěný strop ve tvaru obráceného spodku lodě (a další zajímavost: strop zároveň evokuje hvězdnou oblohu, všechny hvězdy jsou však šesticípé, tudíž židovské...!).

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Žádné komentáře
 
Texty © Vlasta & Jiří Klekerovi. Všechna práva vyhrazena. Možnost využití (citace, parafráze aj.) některého z textů prosíme konzultovat (vlasta.klekerova@gmail.com)